Jak se z malých pramenů zrodila řeka volejbalu na Matice

Jedním z pramenů byli bráchové Bičíkové.

Vzpomínky na prvopočátky volejbalu

 

Časy, v nichž se bude prvopočátek vyprávění odehrávat, sice nespadá do období před 2. světovou válkou (i když si to asi někteří čtenáři o nás mohou myslet), ale do konce let padesátých minulého století. Jde o období, kdy jsme s bratrem Ladislavem dostali k vánocům nikoliv fotbalový (po němž jsme bažili) ale volejbalový míč červenohnědé barvy se šněrováním na němž byl nápis Made in India, k tomu pumpičku a žengli. Pro nezasvěcené žengle bylo něco jako velká jehla, kterou se po nafouknutí rozšklebená ďoura na plášti míče stáhla jako u bot tkaničkami a tím se schovala dnes neviditelná duše. Druhá pomoc pro nezasvěcené – míč má duši!

Sice jsme to nafoukli hned na vánoce a zkoušeli pinknout i v obýváku ale přece jen to nešlo, pokoj byl příliš malý. Proto jak sešel sníh vytáhli jsme na louku za starou motolskou nemocnicí a začali jsme kopat na branku postavenou z odhozených svršků. Až do třetí vycházky s červenohnědou šiškou (míčem přestal být ten krásný červenohnědý míč již po prvním kopacím tréninku), kdy jsem pochopil, že k prosazení se v družstvu dorostenců Lokomotivy Praha musím přestat s kopáním a začali jsme s tím šišoidem pinkat. Pořád na té louce a jak bylo pěkně tak skoro denně. Nahrávky vrchem, pokusy o bagr, který tehdy asi v roce 1959 začal odstraňovat buď pád (tzv.kolíbku) vzad či do strany a zároveň se muselo odbíjet vrchem prsty. Bagr jsme zvládli poměrně rychle a dobře během pár pobytů na louce, ovšem hlavně proto, že když jsem ve škole vysvětloval spolužákům hru prsty zespoda nahoru, byl jsem poněkud pro smích. Tehdejší jedenáctiletkoví spolužáci měli v té věci jasněji než náš táta, který nás k pinkání zespoda zaučoval, tak se totiž hrávalo za jeho mládí na Ztracence. Mezitím družstvo dorostu Lokomotivy Praha na hřišti těsně nad hlavním nádražím v podivné ohradě mezi sklady nějak zaniklo (stejně jsem tam byl v 15 letech nejmladší o dva až tři roky) a hrál jsem jen ve škole Na Kavalírce (Nad Turbovou).

 

Jak jsem se zakladatelem Slavie VŠ „E“ a Přírodních věd

 

Když jsem v květnu 1960 maturoval, bylo mi 16,5 roku a jak jsem přišel na Přírodovědu hned jsem se začal zajímat o sportování. Pan asistent Bubník, při prověrkách z plavání se divil, že jsem se neutopil, neb jsem střih nohama měl výrazně nesouměrný a tím mne jako sportovní posilu fakulty navždy odepsal. Naštěstí ovšem starý dobrý Polívka ( Později přezdívaný Herr Suppe, pamětníci si vzpomenou na jeho zahrádku ještě kolem roku 1990) za hřištěm dnes zvaným klec) se právě vrátil z NDR, kde učil volejbal snad i nároďák (tehdy měli v NDR asi 200 hráčů) a když viděl, že umím servis, pinknout a při výskoku si nezlomím nohu, viděl ve mně posilu pro právě zakládané družstvo Slavie Praha „E“. Stal jsem se jeho koněm (vždy jsem slušně pozdravil a snažil se dělat to, co mi radil) a vlastně jsem vyběhal v tehdejší úřadovně Slavie VŠ v tělocvičně Pod Vyšehradem členství pro pár studentů PřF UK zakládajících  družstvo mužů Slavia VŠ „E“. Ty jeho rady nebyly úplně špatné, na základě jeho doporučení jsem třeba přes zimu doma i venku dobrovolně!!! dělal kolem 200 výskoků z místa denně v sérii po pěti (x 5) což mi zvedlo výskok po roce asi o dvacet cm. A tak jsme od května 1961 zahájili soutěž mužů 4. třídy a asi o rok později jsme se po rozdělení VŠ (asi kvůli financím a vrcholovému zaměření Slavie VŠ) stali družstvem Slavie Přírodní vědy, samozřejmě bez postupu znovu ve 4. třídě. Ještě dnes mohu vyjmenovat své tehdejší spoluhráče: Zdeněk Horák, Jirka Dolanský, Zdenko Ternbach, Pavel Pleticha, Ivo Vele (na další dva si vzpomenu asi až zítra). Ale měli jsme i exota – Mongolíka (ne nemocí, ale státní příslušností) jménem Ceranadmid Cerenžid, který se po návratu domů v teplém místě ministerstva nerostných zdrojů údajně měl tak dobře, že se uchlastal. Já to bral vážně – kromě plavání v prvním ročníku u Bubníka v lázních na Slupi (bazén 20 x 10 m a tudíž nebylo nebezpečí že se utopím, neb jsem jej bez nadechnutí udělal tam i zpět!) jsem se přihlásil také na veslování. Důvod jasný – ručičky jak hůlčičky, přes prsa plochej a od balonu jsem se někdy i odrážel. To mně vedlo k tomu, že jsem rok chodil dvakrát týdně veslovat ve snaze vylepšit si sílu a na prsou nadělat buchtičky (veslaři to měli již v té době). Kromě studia jsem občas i randil, dneska si neumím představit jak jsem to všechno stíhal.

 

Přibalený bratr

 

Bratr Ladislav, v té době v učení trošku lemplovatěl, tak mi ho máma po důrazné domluvě začala přibalovat když jsem odcházel na trénink. Láďa v této době kolem roku 1961 (bylo mu asi 16 a něco!) nebyl mým bratrem ale rivalem. Nikoliv ve volejbalu, ale v mém oblečení. Co já jsem měl v bytě a ve sklepě skrýší, do nichž jsem si schovával jediné slušné boty či krásně bleděmodré sako, abych ohromoval kočky! Bylo mi to houby platné. Ne že by neletěly na tu barvu, letěly na ni, ale jen když ji měl na sobě brácha. Skoro vždycky jsem vyrážel rozezlen, byl totiž doma pravidelně dřív a do světa vyběhl v mém, chtěl být in a já jsem zůstával out.

Nicméně pokračovali jsme občas v roce 1960 a 1961 ještě stále na té louce, občas jsme se postavili na kurt při tréninku na Albertově spolu, ale byl to pořád zajoch pod 18 a nebyl student. V zimě 1961 jsme objevili v motolském Sokole dvakrát týdně volno a tak jsem se začali scházet s několika místními kluky a několika staršími. Přece jen jsme se zlepšovali a úroveň našich volejbalových dovedností šla nahoru. Jednou jsem mladšímu bratrovi v jeho 17 letech nahrál, blok se nesešel a bratr s míčem ano. Byla to pumelice a ta odrovnala poslední sestru Sokolku (asi 40 letá, prostě pro nás tehdy stařena) co s námi chodila a pořád nám říkala nedávejte takové rány. Rozseknuté brýle i čelo bylo poslední co jsme z ní viděli a pak už chodili jen mladší.

Od jara 1962 jsme bráchu jako nadějného smečaře přihlásili do Slavie PřF UK, začali jsme hrát spolu, neb si máma představovala, že ho budu mít pod dozorem (aby se netoulal) a že na něho tím pádem budu mít kladný vliv. No nevím… Družstvo vedl Herr Suppe-Polívka asi dva roky a pak místo něho přišel nový mladší asistent Zdeněk Valášek. Pokud přišel, bylo to dobré. Dost často však nepřišel a tak jsme hráli buď sami nebo jsme se do tělocvičny ani nedostali. Když byla výroční schůze Slavie PřF UK, vystoupil jsem a poukázal na to, že trénujeme často bez dohledu (1963). Vzbudilo to mezi soudruhy na fakultě dost rozruchu, kritika to byla tvrdá a předem nedomluvená a o to víc šokující.

S kluky z Motola jsme se přihlásili v roce 1962 do soutěže nazvané Sportovní hry pražské mládeže a šli jsme na první turnaj. Hrálo se na Klamovce a dva soupeře jsme vyřídili docela hladce, ale pak se proti nám postavilo družstvo fabriky Motorlet. Třebaže měli hrát maximálně dva hráči registrovaní ve volejbalovém svazu ČSTV, nastoupili proti nám čtyři, ale to jsem zjistil až po dalších dvou letech. Jedním z nich byl Tonda Viche (tehdy pravděpodobně hráč ligového Motorletu, později extraligový hráč Slávie VŠ Praha), druhým Evžen Krob (dlouholetý čs.reprezentant, později úspěšný trenér Aera Odolené Vody) asi 42 let, což bylo na hrách mládeže poměrně kuriózní! Drželi jsme se statečně, ale Evžen na nás vytáhl šavli (pro nezasvěcené – opožděný úder bokem k síti s rotací celé paže, v ČSR), kterou jsme tehdy vůbec neznali. Brácha ještě neměl bagr tak zažitý, chytil ránu šavlí po lajně do prstů a jeden z nich to nevydržel. Brácha se točil po hřišti, držel se za vyražený prst a řval střídám (to jsme ještě nevěděli, že střídat můžeme až skončí rozehra). Míč jsme přesto nějak přepravili přes síť a dostal to znovu Evžen. Naneštěstí znovu šavle a znovu do Láďova trčícího prstu. No slehli jsme už bez bráchy, ten si chladil ruku pod studenou vodou; největší poctou a odměnou pro nás tenkrát bylo, že Evžen po podání ruky říkal, kde že to hrajeme a nevěřil v naši čtvrtou třídu s PřF UK a k tomu Sokol Motol. To ho navíc rozesmálo, neb pochopil proč se tam Láďa tak točil – vždyť byl z Motola.

Občas jsme vyjeli i na turnaj VC Prahy, Karlík, Dvě řeky a jiné, ale ti nemožní čtyřicátníci si s námi pořád vytírali prdel a my při tom dávali takový prdy a v poli skákali skvělé rybičky. To byla frustrace jak bejk! Tak jsme to všechno pořád probírali co s tím udělat, protože jsme chtěli vyhrávat!

 

Výše, častěji, silněji platilo i pro nás

 

Brácha se dal někde dohromady s několika vrstevníky, kterým bylo 17 – 18 let a chodil s nimi občas na černo na jejich dorostenecké zápasy. Jednou byl turnaj na Štvanici právě těchto dorostenců z Jinonic (Motorlet) a já se na ně šel podívat. Nehráli špatně. Ale na hřišti měli velký chaos (to zásadně nesnáším, což vám potvrdí všichni mí pozdější spoluhráči) a já se na to nemohl dívat. Byli samozřejmě bez vedení a trenéra a když jsem jim tam párkrát poradil, přišli za mnou abych je trénoval. A tak jsme chodili dvakrát týdně se Slávií PřF, dvakrát s dorostem Jinonic (hráči jako Vladimír Miller, Zdeněk Jirotka, Pavel Fott, Jirka, Béda a další). V létě to bylo dobré, to jsme na Motorletu v soboru či neděli přelezli plot, natáhli vlastní síť, vytáhli jeden či dva balony a dva na dva či tři na tři na celé hřiště jsme to mydlili i čtyři, pět hodin. Špinaví (sprchy zavřené a z hadic občas nic neteklo) jsme šli většinou na limonádu, někdo i na pivo a pak domů přes kus Prahy. Pamatuji si na Tužku (Vláďa Miller, pozdější dlouhodobý výborný hráč MFF), kterému už tehdy říkával strýc Škarnizl (známý chemik) – „denně jedno malé pivo je už alkoholismus“. Tak si Tužka dával jen tu limču. Mimochodem, byl také z „dobré“ rodiny, stejně jako my s bráchou. Takže, když nám vyprávěl o tom, že dostal doma radu aby místo sprostého slova použil nějaké neutrální, třeba tužka, bylo vymalováno a také rozhodnuto o jeho přezdívce na dalších asi třicet let.

V létě bylo v těchto letech (1963 -1964) hej, na hřiště jsme se vždycky nějak propašovali, ať na Albertově či na Motorletu, kam jsme chodili čím dál radši. Přírodní vědy se pořád motaly někde v polovině tabulky IV. třídy, půlka registrovaných přišla když se jí chtělo a podle toho vypadaly i výsledky. V zimě bylo hůř. A tak jsme z našich nebohých kapesných v rozsahu dvacet korun na víkend skládali padesátku aby nás v sobotu či v neděli školník na Zatlance či sokolník v pěkné tělocvičně pod Žvahovem, pustili na dopoledne či odpoledne do hry. A pak jsme to mastili v šesti či osmi lidech 4, ba i 6 hodin v různém složení, občas se k nám přidal i nějaký kamarád odjinud. Zvláště Zatlanka byla vydařená. Tělocvična byla z malé kaple, v půlce byly od sebe asi 7,5 metru dva mramorové sloupy a ty dělily „sál“ na dvě půlky. Jedna, ta větší byla cca 8×8 m, ta za sloupy byla menší, snad 7x7m s lajnami přímo u stěny. Když byla náhra do kůlu (výška byla v pořádku, možná bylo na stropě i nebe, to už si nepamatuji) a člověku se nepodařilo dát ostrou diagonálu, trefili jsme sloup; a i když jsme nebyli ve vzduchu příliš dlouho přeci jen se občas povedlo i dvojnásobné nafackování míčem po odrazu od sloupu. Ale byla to škola hrou, přesně podle Komenského, a strašně moc jsme se toho zcela samostatně naučili, chtěli jsme totiž pořád vyhrávat!

 

Krátká rozlučka s Albertovem

 

Na Slavii VŠ, která počátkem šedesátých let hrávala na tehdejším centrkurtu na Albertově ligu, jsme se chodili dívat pravidelně, to byly pro nás supervzory. Mnozí z těch albertovských hrávali i za nároďák (Malý, Musil, Humhal, Stolařík, Viche, později Barda, Pospíšil a další). Volejbal byl rozšířený a populární sport, na který chodilo i hodně diváků – např. na zápase Slávia VŠ – Dukla Kolín, ve kterém šlo o mistra ligy, se na Albertov vtěsnalo v roce 1961 či 1962 asi 2 000 lidí! Až do doby než správce zjistil, že sedím na střeše šatny jsem viděl poměrně dobře, pak to bylo horší. Bylo to opravdu show se vším všudy, zářil Ředitel (Zdeněk Malý), který nejen že skoro vše uhrál, ale taky hodně ukecal a to jak se soupeři tak i s diváky. Hodně jsme tyto hráče sledovali na Albertově i v tréninku a učili se od nich.

Podobně v té době bylo velkou show každoroční Turnaj 17. listopadu za účasti 5 – 7 družstev reprezentačních akademických družstev ze spřátelených = východoevropských zemí. Rusáci Voskobojnikov či Bugajenko ve vinohradské velké tělocvičně (tehdy ČKD Stalingrad, dnes Sokol Vinohrady) jednu smečí za druhou posílali míč odrazem od země na vyšší balkón, dobrých deset metrů vysoko, ovšem přesto ne vždycky vyhráli.

V roce 1964 se blížila vojna pro Láďu a tak jsme se začali starat, aby mohl hrát někde v Dukle. Valášek se znal s oficíry v Kolíně, co dělali do volejbalu, a tak Láďa dostal na podzim 1964 povolávací rozkaz na výběr volejbalistů do Kolína. Nějak se mu zadařilo, měl opravdu prdu, byť byl pořád zajíc a po skončení prověrek druhý den ve sportu vyšlo oznámení. Do kolínské Dukly narukovali Milan Pospíšil, Jiří Barda, a další z družstev první ligy a taky Láďa z družstva Slavie Přírodní vědy (stále jen IV. třída)!

V té době jsme ovšem už vnímali na sousedním kurtu Albertova hrající Slavii MFF v čele se Zdeňkem Malým, která každoročně poskočila o soutěž výše. Tím, že jsem pořád vedl mladé kluky, tak jsem v Motorletu byl u toho, že jsme prodali Tužku do dorostu VŠ Praha na Albertov (asi v roce 1963) a dostali od nich čtyři kluky, kteří nám rozšířili základnu (jedním z nich byl i Miloš Macek, dlouholetý spoluhráč Honzy Kašpara a spol., dnes ředitele gymnázia Na Pražačce.

Vzhledem k tomu že se Slavii Přírodní vědy stále nedařilo a byl jsem stále i hodně spojen s Motorletem v Jinonicích, když jsem dostal v roce 1964 laso od Míly (který tam dělal bafuňáře a léta pískal i druhou ligu) jít hrát za chlapy tam, neodolal jsem. Tam vznikla zajímavá situace, kdy první družstvo spadlo do II. ligy, druhé vyhrálo 1. třídu a mělo hrát také druhou ligu. Ale vzhledem k tomu, že tam byli skoro samí čtyřicátníci řekli, že radši budou hrát jen pražskou 1. třídu. Ti lepší z A družstva odešli, část s Evženem Krobem do Odolené Vody, část do Slavie VŠ (Barda, Viche) a někteří do béčka, které se stalo áčkem. A tak jsem se ocitl mezi starými pardály v tomhle béčku/áčku a místo trenéra se ze mě stal bažant.

Na podzim 1964 byl Láďa stále v áčku v Kolíně, já v Motorletu a pozvolna mně čekala také vojna, na štěstí jen jednoroční. Nicméně i přesto jsem nechtěl z volejbalu vypadnout a tak jsem se také snažil dostat do Kolína, kde armáda pořádala tzv.přijímač pro nastupující brance na výběr do jednotlivých Dukel. Na jaře 1965 jsem ještě stihnul československou univerziádu v Brně (s Tužkou) a o prázdninách jsme vyrazili s osmi kluky z Motorletu na 14 dní pod stan a volejbalové soustředění. To jsme si udělali u rybníka v Horní Pěně, na fotbalové a volejbalové hřiště v tehdy zavřeném kempu jsme běhali kolem rybníka dvakrát denně a snažili se dostat jak fyzičku, tak volejbal do pozice, abychom na výběru v konci září uspěli.

S Motorletem jsme v září 1965 vyjeli na první zahraniční zájezd, týden v Rakousku v roce 1965 byl opravdový zázrak. Poslal jsem odtud Láďovi do Kolína pohled z vídeňského Prátru netuše, že je VÚ 6023 tajný kód, který nepřátelům v Rakouské poště nesmím vyzradit. Já z toho nic neměl, za to bráchu si předvolala kvůli pohledu vojenská kontrašpionáž, nejobávanější složka armády z hlediska potenciálních trestů. Asi dobře bouchal, takže mu jen domluvili, možná že se vymluvil, že bratr je nesvéprávný, vždyť přece každý ví, že poslat pohled z Rakouska na vojenský útvar je naprostá blbost.

Pak už byl povolávací rozkaz na výběr do Kolína, kde jsem měl v Láďovi silnou přímluvu. Během tří dnů výběru mi každou chvíli přišel říkat jaký je o mně v zákulisí zájem. Nicméně handicap jednoho roku vojny jako absolventa vojenské katedry UK byl zřejmý a také plukovnické hvězdy velitele sportu Západního vojenského okruhu v Táboře vykonaly své, takže jsem šel jsem do Tábora. Nicméně ještě před nástupem Ládi jsme si s ním a Tužkou řekli, že se sejdeme někde po vojně a chceme hrát spolu.

Na vojně v Táboře jsem měl pozici velice příjemnou, seděl jsem na štábu útvaru, dělal tabulky oprav vozů a tanků a také jsem měl na starosti asi 7 záklaďáků, kteří hráli se mnou v Dukle A (krajská první třída), či v béčku nižší krajskou soutěž. Uteklo to rychle, několikrát jsem z útvaru desertoval, hlavně když bylo v Praze mistrovství světa ve volejbale 1966. To jsem odpoledne vlakem vyjel do Prahy na černo, nočním courákem jsem byl zpátky v Táboře asi v 5.00 a v 6.00 byl budíček. Půlku toho roku jsem strávil s volejbalem či na služebních cestách mimo kasárna, takže mi bylo hej. Největším zážitkem tam pro mě bylo vždy pondělní odpoledne, kdy od 13.30 do 16.00 probíhala tzv. služební tělovýchova. Pupkatí důstojníci i praporčíci (někteří zásadně v bagančatech) museli pro své figury něco dělat, velitel se na funící vedení útvaru nemohl dívat. V létě fotbal, v zimě hokej. Větší srandu jsem při sportu nezažil. Velitel útvaru sport sám dělal a i záklaďáky podporoval (kromě volejbalu jsme tam měli asi 8 hráčů táborské fotbalové Dukly) a tak se mu všichni ti nemakačenkové snažili nahrát či jej jinak upoutat. A protože to byli většinou „kobylí hněvy“ (oficiální termín převzatý od Evy Příhodové, asistentky KTV PřF UK pro totální nesportovce) vznikaly neuvěřitelné grotesky, kterým se tlemili záklaďáci nakukující na hřiště přes plot.

 

Zpátky na Albertov

 

Z vojny jsme se vrátili s bráchou společně v průběhu asi týdne. První co nás zajímalo, kde že se ocitneme s naší láskou – volejbalem. Tužka i brácha již před tím jednali se Zdenkem Malým, který se jich poptával, kam že zamíří (Tužka z dorostu Slavie VŠ). Když mu sdělili, že chceme hrát pohromadě, Zdeněk Malý se slitoval a k těm dvěma mně přibalil. A tak jsme skončili od podzimu 1966 na Albertově v družstvu Slavia MFF. V té době našimi spoluhráči byli Pepík Jinoch, Milan Šandera, Bob Kalina, Zdeněk Malý, Jirka Bouška, Jirka Štulc, Petr Boschek, Kamil Maleček, Milan Hrabovský (Prcek)….

Asi o dva roky později jsme získali Pepíka Jiráska, Josefa Hrdého, Vencu Popelku, Vencu Pivrnce a časem zase další….

Třikrát v týdnu tréninky, v sobotu v neděli zápasy, občas jsme mohli i dopoledne do hodin tělocviku Zdenka Malého a tak jsme zase popošli o kus dál a výš z našeho totálního amatérismu do skoro profesionálního přístupu, ovšem z hlediska financí – jednoznačně zadarmo. Přesto jsme proháněli i nejlepší teamy Československa či Česka, a v letech 1966 – 1975 toto družstvo v mírně se proměňujícím složení patřilo určitě mezi 15 nejlepších v celém Československu. Měli jsme s Láďou velmi dobrý základ z těch luk za tehdejší motolskou nemocnicí podpořený pozdějším perfektním vedením (na nás si Ředitel zkoušel řadu věcí, které připravoval pro nároďák) a taky urputnou snahou vyhrávat.

Podařilo se nám i několikrát vycestovat do zahraničí, když se termínově či finančně klubům extraligy nechtělo na nabízený zájezd. Tak jsme vyjeli do SRN, na vánoce 1968 přes SRN do Norska učit hrát volejbal, několikrát jsme byli v NDR, Rakousku, v Litvě, Paříži či Itálii. Z těch asi sedmi či osmi zájezdů s volejbalem jsme sehráli v zahraničí asi tak 40 zápasů a co se pamatuji, tak jsme jich prohráli tak pět, možná sedm. A v době, kdy se na „západ“ jen dostat bylo téměř nemožné, jsme díky dobrému volejbalu a slušnému vystupování (= vlastně skvělé reprezentaci) vyjížděli skoro každý rok. A navíc s láskou – volejbalem.

 

Vzpomínal : Ivan Bičík

 

Comments are closed.