V roce 1967 se uskutečnil první zájezd Matiky za železnou oponu. Tenkrát to samozřejmě vůbec nebylo jednoduché, bolševik si hodně hlídal, koho na Západ pustí. Ale Pepa Polívka, kantor tělocviku na Přírodovědecké fakultě (šikovný po sportovní, ale především, v dobrém smyslu po ekonomicko – vekslácké stránce), sehnal pozvání od klubu SC Freising samozřejmě s tím, že se našeho zájezdu zúčastní. Tzv. „pozvání“ představovalo ujištění hostitele, že garantuje kompletní finanční zajištění hosta; to byla tenkrát jedna z mála možností, jak se k imperialistům dostat. Vycestovali jsme s plnými šrajtoflemi neboť každý z nás měl nárok na kapesné 15 DM, které si mohl oficiálně zakoupit u Národní banky; v tehdejším oficiálním československém „kurzu“ to představovalo 150 Kč…
Mančaft se tedy mohl jednoho dne nasoukat do univerzitního busu zn. Robur
(40 KW – max 75 km/h) a prorazit železnou oponu. Mnozí z nás, bohužel včetně našeho autobusu, poprvé viděli skutečnou dálnici, na jejíž prohlížení jsme měli díky jeho koňským silám dostatečně času. Jakmile sklon přesáhl 2,5%, řítil se Robur cca padesátkou. V průběhu cesty nás nepředjelo pouze jediné motorové vozidlo, jakýsi moped, který pilotovala hrozně mladá slečna. Pravděpodobně jela poprvé a měla od fotra nařízeno, že traktory předjíždět nesmí.
Úžasně vtipné bylo úvodní přivítání při zaparkování na náměstí ve Freisingu, kde jeden malý místní spratek zavolal: „mami, koukej, hasiči!“. Bohužel nevím, kde se mi ztratil krásný výstřižek z novin s fotografií, pod níž byl text: „Volejbalový team Karlovy Univerzity před poněkud předpotopně vypadajícím autobusem – výrobek DDR r. 1961“.
Co se týče volejbalu, byli jsme totální kingové. Všechny zápasy jsme hladce vyhrávali (jó, tehdy to ještě bylo obráceně). Unikátní byl zápas s výběrem americké armády, který se hrál v hale, přímo v jejich kasárnách někde na periferii Mnichova.
I společenská stránka zájezdu se vydařila. Všude si nás hostitelé velice vážili; v lokálních novinách se objevovaly poměrně bohaté články o našich zápasech, běžné bylo v každém městě (kromě Mnichova) přijetí celého mančaftu na radnici a po každém zápasu pozvání do některé z útulných bavorských hospod. V nich osvědčoval své bohaté jazykové znalosti a i konverzační schopnosti zejména Láďa Bičík – když měl prázdný tuplák, přilákal vrchního tím, že položil sklenici na bok a vážným hlasem pronesl „Sahara“. Fungovalo to…
Láďa v konverzaci také předváděl svou brilantní němčinu častým prohlášením “Das Papir”. Jak je vidět, předběhl marketingové heslo VW “Das Auto” o několik desetiletí!
Asi stojí za zmínku fakt, že nás také velice obdivovaly hráčky SC Freisingu. Toho pochopitelně patřičně (?nepatřičně?) využili někteří spoluhráči (nebudu jmenovat – účastníci zájezdu vědí a starší playeři uhodnou sami). Zážitky z této oblasti patří k dodnes k nepublikovatelným příhodám.
Poslední den jsme se zastavili v Mnichově, abychom utratili poslední peníze. Vyhodili nás na hlavní mnichovské obchodní třídě v centru, kde na každé straně ulice byla spousta obchoďáků (pro mladší generace – pro nás to bylo jak Alenka v říši divů, v Praze byla v té době jen Bílá Labuť s nabídkou zboží zhruba v porovnání extraliga – okresní přebor). Těsně před odjezdem z Mnichova jsme se začali houfovat na místě srazu a sdělovali si zkušenosti z výhodných kaufů. V tom přiběhl uřícený „Prcek“ Milan Hrabovský s děsem v očích, nepříčetným výrazem a prohlásil: “Kluci, nevíte, kde se tady dá něco koupit?”
Za zmínku taky stojí, že prakticky každý účastník zájezdu si vezl ruličku tříkorun. Ty byly stejně velké a hmotné jako tehdejší západoněmecká marka a jako správní defraudanti jsme je potom celí podělaní házeli do automatů – většinou na cigarety.
Na fotografii z mnichovského Volkszeitungu smečuje Láďa Bičík, vykrývá Petr Boschek
Vzpomínal : „Bouše“ Petr Boschek za podpory „Toma“ Jirky Tomáška