Vzpomínka na Láďu Bičíka

7.11.1945 – 15.8.2013

 188 cm vysoký nahrávač prožil dětství v Motole na tehdejší periférii Prahy. Společně se starším bratrem Ivanem hrávali na louce za motolskou nemocnicí fotbal a o jejich další celoživotní sportovní orientaci nakonec rozhodl míč, který dostali o vánocích; k jejich překvapení nebyl fotbalový, ale volejbalový. Nový sport jim učaroval, Láďa byl talent na všechny sportovní hry a i základy volejbalu se učil velmi rychle. S bráchou mu věnovali téměř všechen volný čas, ať už na zmíněné motolské louce nebo v motolské sokolské tělocvičně. Tím rozhodujícím pro jeho další volejbalovou kariéru byl asi nástup bratra Ivana ke studiu na Přírodovědecké fakultě v roce 1960; začal společně s ním docházet na tréninky Slávie VŠ E a od roku 1961 Slávie Přírodní vědy na Albertov, který už neopustil až dokonce života. V té době na Albertově hrála a trénovala extraligová Slávie VŠ s řadou vynikajících hráčů (Musil, Humhal, Stolařík a další) a vnímavý Láďa se prostým okoukáváním velmi rychle učil abecedu špičkového volejbalu. Současně se dal dohromady s partou dorostenců z Jinonic, se kterými chodil na volejbal také 2x týdně; těm brzy „velel“ zkušený starší brácha Ivan a potkal v něm poprvé svého budoucího dlouholetého spoluhráče a kamaráda „Tužku“ Vláďu Millera (Ivan Bičík – Jak se z malých pramenů zrodila řeka volejbalu na Matice). Za Přírodní vědy hrál 4.třídu až do nástupu na vojnu v roce 1964, kdy už ho ale jako mimořádný talent měl v hledáčku Zdeněk Malý tehdy posilující družstvo MFF, které tenkrát hrálo ve 2.lize.

Dva roky základní vojenské služby Láďa strávil ve špičkovém volejbalovém družstvu Dukla Kolín, kde se potkal opět s mnoha legendami československého volejbalu (Šmídl, Paulus, Smolka, Barda, Pospíšil a další); už tento výběr svědčil o míře jeho talentu – stalo se pouze 1x v celé historii čs.volejbalu, že si extraligové vojenské družstvo vybralo hráče ze 4.třídy!

 Po návratu z Dukly v roce 1966 přichází společně s Vláďou Millerem a bráchou Ivanem do Slávie MFF Praha, kterou hráčský i trenérský virtuos z.m.s. Zdeněk Malý formuje do podoby špičkového amatérského družstva; společnost, sport a prostředí v „Matice“ si zamiloval natolik, že přes četné nabídky z extraligy už MFF nikdy neopustil. Já se domnívám, že s tímto jeho rozhodnutím přišel československý volejbal o potenciálního špičkového hráče, ale „Matika“ tím velmi a velmi získala – Láďa byl svorníkem družstva, na který všichni spoléhali a to nejen herně.

V MFF pod Zdeňkovým vedením pokračoval jeho strmý výkonnostní růst a rychle se na mnoho příštích let stal pro Matiku doslova klíčovým hráčem, bez kterého se žádný úspěch neobešel. Rozhodující hráčský podíl měl i na legendárních postupech a startech MFF v československé extralize v letech 1972/73 a 1974/75 a i ve druhé nejvyšší soutěži patřil dlouhá léta k nejlepším hráčům.

 O jeho herních kvalitách svědčí i interní matické kritérium – ve více než padesátileté historii tradičních albeřských čtyřek je zřejmě s osmi zadokumentovanými a asi řadou dalších, dnes už bohužel nezjistitelných, vítězství jejich nejčastějším vítězem (Vítězové čtyřek) .

S áčkem MFF nakonec Láďa strávil úctyhodných 35 let – 17 sezon do roku 1982 jako hráč a dalších 18 jako trenér (věrnostní tabulka); tento jeho rekord už v historii matického volejbalu zůstane nepřekonán. Jeho hráčskými úspěchy byla i účast v družstvu „Lvíčat“ – reprezentaci ČSSR do 23 let na Poháru 17.listopadu v roce 1969 v Praze stejně start za národní družstvo železničářů na ME v roce 1975. Láďa v té době pracoval jako elektrikář v motolské vozovně a ke kolejím tedy měl blízko; bylo pro něj běžné (a vždy jsem ho za to hrozně obdivoval), že po tréninku odcházel na noční směnu….

 Po skončení dlouhé hráčské kariéry v „áčku“ začal v roce 1982 hrát za „béčko“ matiky a věnovat se mu i jako trenér; příznačné bylo, že vahou své osobnosti a svým herním uměním vytáhnul béčko do 2.národní ligy; ihned po tomto postupu béčko v 2.NL zvítězilo a zúčastnilo se památné baráže o 1.NL (historie středověk). Za „béčko“ pak po administrativním sestupu z 2.NL v roce 1984 hrál špičku pražského přeboru až do konce 90.let, kdy společně s dalšími bývalými extraligovými hráči založil družstvo MFF F; s ním projel 4.třídou jako nůž máslem bez ztráty setu, vyhrál bez porážky 3.třídu a opět po dlouhá léta hrál úspěšně 2.třídu v Praze. Ještě v 65 letech vyhrál s „F“ 3.třídu pražského přeboru jako nahrávač základní šestky!

V roce 1999 se na premiérovém MČR superveteránů – hráčů přes 50 let stal mistrem republiky (Mistrovství ČR superveteránů).

Jaký byl vlastně Láďa hráč? Do vínku dostal velký kus talentu, na který ale dokázal nehřešit. Volejbalově těžil ze skloubení rychlých nohou, velmi dobré a rychlé ruky, rychlého a správného výběru řešení herních situací a taktické vyspělosti. Výborně „pinkal“ a měl vrozený přesný odhad, kde se pohybuje míč. Nepamatuji, že by při útoku někdy netrefil míč tak, jak chtěl – vždy to bylo správně a „natvrdo“. Při útoku mu pomáhal i široký, pestrý a nevyzpytatelný úderový rejstřík. Bojovník, který i na tréninku nerad prohrával, tréninkový tvrďák a poctivec, jeho heslem bylo „když už na trénink jdu, tak nebudu zbytečně ztrácet čas“.

Nezapomenutelných bylo také 18 trenérských sezón u áčka MFF, 15 z nich jsem měl tu čest strávit s ním. Volejbalu opravdu rozuměl a své znalosti uměl i sdělit; hráči ho zbožňovali kvůli hráčské minulosti, tvrdému, ale citlivému a férovému přístupu, specifickému humoru i vyprávěčským dovednostem.

 Největším jeho úspěchem byl start amatérského týmu MFF v extralize v letech 2001 – 03, na kterém měl Láďa trenérsky opravdu lví podíl (Z tisku a médií).

 Už v závěru volejbalové kariéry se stejnou vervou, s jakou se věnoval po desetiletí volejbalu, vrhnul na cyklistiku. Nikdy nemluvil o počtu kilometrů, ale podle stupně opotřebení materiálu, jak jsem se dovídal ve vzájemných cyklistických konzultacích, bych jeho každoroční penzum odhadoval někde kolem 7000 km ročně. V cyklistické společnosti, kterou vytvořil (a opět byl jejím úhelným kamenem) s bývalými spoluhráči ze 70.let a kde pokračoval příběh kamarádství volejbalové party, se cítil dobře, šťastný a spokojený.

 V Matice byl po desetiletí páteří, skálou, o kterou jsme se opírali. K sobě nesmírně tvrdý, odolný, celý život v podstatě nepotřeboval lékaře, kamarád, na kterého jsme všichni spoléhali; slušňák, který nikdy nemluvil vulgárně, vypravěč a skvělý společník, který miloval život, svou rodinu a kamarády. O jeho nesmírné odolnosti nakonec svědčí i závěr jeho života – ještě 14.června s námi na Šumavě odjel na kole výlet 130 km, k 31.července skončil v zaměstnání, 4. – 6.srpna strávil 3 dny s družstvy MFF na tradičním soustředění na Albeři; 15.srpna zemřel.

I když jde život dál, volejbal a společnost v MFF bez něj už nikdy nebude jako dříve…..

Vzpomínal : St.Stehno