Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí se shodovat s postoji katedry TV MFF UK, VSK MFF UK a správců stránek.
V Atlantě, leden 2026
Jirka (Dědek) Janata (jj94@gatech.edu)
Kouzelné jihočeské místo u rybníka Osika zvané Albeř podle nejbližší vesničky se změnilo. Univerzita Karlova tam na konci padesátých let vybudovala letní sportovní výcvikový tábor. Stovky lidí, které jím prošly, ale Albeř také změnila. Toto jsou vzpomínky jednoho z těch prvních..
Jak to všechno začalo
V červnu 1956 jsem úspěšně absolvoval přijímačky a byl jsem přijat na obor Chemie na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Kromě odborných předmětů byla povinná ruština, marxismus – leninismus a tělesná výchova. Ta se v prvním ročníku skládala z atletiky a gymnastiky, na kterou jsem já byl úplné dřevo. Doslechl jsem se, že odborný asistent Jiří Adamíra právě založil zájmový kroužek turistiky. Brzy se ukázalo, že se jedná v podstatě o skautský klub, jenom pod jiným jménem. Stal jsem se jeho členem a našel nové kamarády a úžasného vedoucího. Klubovnu jsme neměli, ale scházeli jsme se v Jirkově bytě, tuším na Žižkově nebo Vinohradech. Jeho pověstnou Duklu (zimní putování po hřebenech pohraničních hor se spaním ve stanech) jsem nikdy celou nešel, jenom části. Nebyl jsem ani na expedici, kterou v roce 1958 Adamírův oddíl Albeř objevil. Další prázdniny jsem už ale na Albeři kopal latríny a melioraci na přední louce.
V prvním ročníku jsem bydlel u rodičů, dojížděl jsem do školy vlakem a hrál volejbal za Sokol Mnichovice. Proto jsem uvítal, když mě Zdeněk Malý (Říďa) nechal hrát v jeho nově založeném volejbalovém oddílu. Ten v r. 1962 začal hrát soutěž ještě jako Slávie Praha VŠ F (sportovní klub TJ Slavia Praha MFF byl založen až následně). Byl jsem v něm jeden z nejstarších, a tak se ze mne stal “Dědek”.
Mám tu čest být na první soupisce (Obr.1). Říďa založil i volejbalové družstvo žen, které od r. 1963 vedla Táňa Brožová. V něm také hrála moje budoucí žena Jarmila Kovaříková. Když jsme se v r. 1962 vzali, byla z ní automaticky Babička.
V roce 1960 se Chemie stala součástí Přírodovědecké fakulty, společně s Biologií a Geologií, ale já jsem zůstal ve Zdeňkově oddílu MFF VS. Daleko později tam přišli i jiní hráči z přírodovědy jako třeba Ivan Bičík z Biologie nebo Jirka Křesťan z Geologie. Tréninky jsme v zimě měli dvakrát týdně v Maratonu, na Právnické fakultě a v Opletalce. V létě jsme trénovali a hráli mistráky na Albertově, většinou na zadním kurtu u Polívkovy chaty („Herr Suppe“ Polívka byl odborný asistent na KTV PřF a trenér volejbalu, jeho chata a zahrádka byla v dnes lehce zanedbaném prostoru za kurtem „Klec“).
Po ukončení studií na PřF jsem v r. 1961 narukoval na vojnu. Říďa se mě snažil dostat do Dukly Kolín, ale to se nepodařilo, a tak jsem šel na dva roky k pluku Civilní Obrany v Kutné Hoře. Jako jediný voják s maturitou jsem dost trpěl, zvláště od poddůstojníků z Prešova. Naštěstí se mi podařilo na jaře 1962 získat “modrou knížku” (v té době velmi žádaný, ale vzácný doklad o neschopnosti výkonu vojenské služby). Lékař, který mě propouštěl s poťouchlým úsměvem na tváři, poznamenal “nemocný voják je horší než nepřítel“. Nadšeně jsem s ním souhlasil, a s pozdravem “sloužím lidu” jsem odešel do civilu. Na katedře analytické chemie jsem dostal místo asistenta a vrátil jsem se do Zdeňkova družstva na MFF. Pod jeho vedením jsme postupovali každý rok, až jsme v r. 1965 vybojovali postup do 2. ligy (Obr. 2-4).
V dubnu 1966 jsem odjel na stáž do USA, na University of Michigan. V září 1968 se nám narodil syn Petr a do ČSSR vstoupila “socialistická bratrská pomoc“. Proto jsme se rozhodli nevrátit se. Byli jsme odsouzeni na 18 měsíců, ztrátu československého občanství a všeho majetku a stali se z nás emigranti. Naštěstí jsem dostal zaměstnání v Anglii u největší chemické firmy, Imperial Chemical Industries, v hrabství Cheshire. Tam se nám v roce 1969 narodila dcera Hana. Brzy jsem dostal nabídku profesury z University of Utah v Salt Lake City a v listopadu 1976 jsme se přestěhovali zpátky do USA.
Naše “transkontinentální přesuny” z ČSSR do USA, z USA do Anglie, z Anglie zpět do USA pochopitelně změnily sport, který jsem v daném místě mohl provozovat. Během stáže v Michiganu jsem hrál volejbal v družstvu YMCA, které se skládalo většinou z Maďarů, Poláků, Jugoslávců a pár Američanů. Já byl jediný Čech. V květnu 1967 jsme se zúčastnili volejbalového mistrovství USA, ale rychle jsme vypadli. Po přesídlení do Anglie jsem hrál squash v Cheshire-Lancashire lize. Angličané tehdy volejbal nehráli. Po návratu do Salt Lake City jsem dal dohromady volejbalovou partu z iránských a českých emigrantů a hráli jsme klubovou soutěž. Prostě jsem se snažil hrát volejbal všude, kde to šlo. Kořeny toho všeho ale byly na Albertově a na Albeři.
To ale není vše o mém sportu. Protože podmínky pro lyžovaní v Utahu jsou vynikající, byl to v zimě můj hlavní sport v Salt Lake City. V létě pak putování po úžasné přírodě Západu USA a Kanady. Navíc jsem vyměnil debl kánoi za kajak a začal jsem jezdit trochu vážnější “bílou vodu”, jako Colorado, Salmon, Payette…. V Atlantě jsem přešel téměř výhradně na squash, tenis a později na pickleball. Výjimkou byl rodinný sjezd Nantahaly na gumáku (Obr. 5).
Teď už ale jen chodím o holi……(Obr. 6).
Volejbalová Albeř
Letní soustředění na Albeři bylo první rok čistě volejbalové pro celou univerzitu, ale od r. 1960 se to rozdělilo na fakulty a začali tam začali jezdit také basketbalisté, fotbalisté a ostatní univerzitní sporty. Vybudovali jsme dva pískové kurty na velké a malé louce. Tvrdé tréninky bývaly ráno i odpoledne, a když pršelo, trénink se změnil z volejbalu na licitovaný mariáš. Hrálo se současně na několika “hřištích” ve stanech na malé louce.
Večery byly s kytarou a zpěvem buď u táboráku nebo pod střechou v kryté jídelně. V paměti mi zůstalo pár “Střípků“, které si dovoluji předložit:
Střípek 1. O praktické vtipy nebyla nikdy nouze. Jednou z našeho stanu kluci večer sundali celtu, takže jsme strávili noc pod širákem. Naštěstí nepršelo. Myslím, že to měli na svědomí Jirka Štulc a Petr Boschek. Retribuce ale přišla rychle. Vložili jsme jim pod postel otevřenou krabici se zbytky jídla z kuchyně. To přilákalo mravence ze širokého okolí, možná až od Kláštera, a mravenci jsou na Albeři zdatní…
Ne všechno ale byla legrace…
Střípek 2. Po návštěvě Albeřské hospody v r. 1964 jsme se v noci vraceli ve veselé náladě do tábora. V zatáčce u vstupní brány do nás vletěl zcela ožralý motocyklista. Hanka Petzeltová (tehdy Teklá), Milan Hrabovský (Prcek), ještě jeden hoch a ten motocyklista to odnesli a byli odvezeni sanitkou do nemocnice, naštěstí ne s vážnými zraněními.
K volejbalu ale patří i různé mimoalbeřské aktivity, jako bylo volejbalové soustředění v Nymburce společně s gymnasty. Zvláště památná byla Vltava na pramičkách. Jeli jsme ji z Vyššího Brodu až na právě dokončenou Orlickou přehradu. Bylo to v r. 1964 téměř před napuštěním přehrady, a my jsme dojeli až na Žďákov. Řada jezů už byla prolomena a vesničky i mlýny kolem byly vylidněné a voda stoupala. Měli jsme čtyři pramičky a jela obě družstva, holky i kluci. Vezli jsme s sebou dva kůly, síť, provazy a balóny a kde to šlo postavili jsme hřiště a vyzvali místní mládež. Když byl někde turnaj, prostě jsme se přihlásili, a tak jsme šířili slávu MFF. Jeden celý týden jsme tábořili na louce u Kořenského jezu (Obr. 8).
Betonová šlajsna byla ideální pro plavání, les byl kouzelný, hospoda nedaleko, prostě „zemský ráj to napohled“. Když jsme odpluli, zůstala po nás jen udupaná louka a čistě uklizené tábořiště.
Střípek 3: Mirek Maršálek (Maršál) “vymyslel” servis ve výskoku, který se mnohem později stal standardním podáním ve špičkovém volejbalu. Tento moderní současný servis se tedy objevil poprvé v roce 1964 na Kořensku.
Vařili jsme většinou ve skupinkách po čtyřech, dvě děvčata a dva kluci:
Střípek 4: Maršálova skupina jednou vařila jakési nudle. Hlad byl veliký, nudlí bylo málo a tak se Maršál svlékl do naha a tím zabránil cudným dívkám přístup k nudlím. Fér to sice nebylo, ale fungovalo to.
Na Žďákově u táboráku jsem poprvé slyšel “Osičku” v podání autora Zdeňka Fabiána. Kromě toho byla spousta Osvobozeného divadla, Semaforu, trampských i národních písniček. Byli jsme asi první a poslední volejbalisté, kteří vlezli do tunelů, které později přiváděly vodu k turbínám na Orlické přehradě.
Další památný výlet byl přátelský zápas s Humboldtovou Univerzitou v Berlíně (Obr. 9)
Výpravu vedli Říďa a Radek Rejšek. Hlídal nás také jakýsi soudruh z katedry marxismu-leninismu. Ani Dederonům se tenkrát nedalo věřit! Byla to moje první zahraniční cesta. Nezapomenutelná byla návštěva Pergamon Muzea, ale především oslava na rozloučenou, v jejich loděnici. Bylo na ní hodně laciné ruské vodky, což mělo těžké následky…
Střípek 5. Matně si vzpomínám, že jsem v ranních hodinách ležel na molu Humboldtovy loděnice, vyklápěl vše do Sprévy, v hlavě jsem měl bubeníky a litoval jsem, že jsem se vůbec narodil…. Časně ráno se připotácel Říďa do ubytovny a prohlásil, že “on odchází na nádraží a kdo chce a může, ať jde s ním”. Kupodivu, do Prahy jsme dojeli v plném počtu, já sice jenom s jednou ponožkou. Štulc, Boschek a já jsme celou cestu hráli mariáš, protože jakmile jsme přestali, bylo nám zle. Když jsme projížděli skrz Drážďany, udiveně jsme zírali na ruiny toho kdysi krásného města, v takovém stavu téměř 15 let po válce!
Nezapomenutelná výprava byla také na turnaj ve Vyšných Hágách, tuším v r. 1963 (prestižní a kvalitně obsazovaný slovenský turnaj ve Vysokých Tatrách). Dojeli jsme tam stopem, stany jsme si postavili za hromadou uhlí u hotelu. Pár dní jsme chodili po Tatrách, a ten turnaj jsme vyhráli. Čestně jsme opět reprezentovali MFF a UK. Patří tohle vše k Albeři? Zcela určitě. Ta parta, kterou Říďa dal dohromady byla a je k nezaplacení. Její zbytky se občas scházejí a trénují “Na Břežance”. Já přijdu, když mohu, a parta mě vždy mile přijme. Zrovna tak, jako mě přijali v roce 1985, když jsem se mohl poprvé po devatenácti letech vrátit domů. Vzali mě na turnaj v Libuši, kde jsme za třetí místo dostali slepici!
Výcviková Albeř
Vysokoškolské studium tehdy vyžadovalo povinnou tělesnou výchovu. Kromě atletiky, gymnastiky k ní patřil také kanoistický kurs, zimní lyžařský a letní turistický kurs na Albeři.. Měly to na starost katedry tělesné výchovy při každé fakultě. Ve výcvikových soustředěních se míchali jak studenti, tak vedoucí, což je důležitý průsečík, který Albeř studentům UK poskytuje. Tim druhým je rektorát, který zajišťuje Albeř samotnou, sportovní vybavení, údržbu, logistiku, investice do modernizace a obnovy – prostě vše, co je třeba, aby vysokoškolský sportovní výcvik běžel. Byla postavena nová provozní a hygienická zařízení, víc chatiček, a hlavně vzrostlo větší množství “rodinných” kurzů, oproti čistě “výcvikovým”. Budování a vývoj Albeře dobře popisuje Honza Smrčka ve své knížce „Albeř“.
Každá fakulta má svou katedru tělesné výchovy, osazenou odbornými asistenty. To byli dříve převážně sportovci, kteří ve své minulosti dosáhli nějaké prominence. Takže tam byli mistři a mistryně světa, olympionici, významní trenéři atd. Asi bez výjimky to ale byli úžasní lidé, kteří studentům mohli dát nejen nejlepší sportovní trénink, ale především morální příklad. Filozofická fakulta tehdy navíc hostila nezbytnou katedru marxismu-leninismu, aby studenti dostali to správné slušné vychování.
Bylo pravidlem, že na kurzy jezdili také asistenti z odborných kateder příslušné fakulty buď jako pedagogický dozor nebo i pomocní instruktoři. Tuhle funkci jsem s velkou radostí vykonával na PřF. Měl jsem to štěstí, že jsem se hned zpočátku setkal s Jirkou Adamírou a Zdeňkem Malým. Přišla ale řada dalších, kteří mě nejdřív přijali jako sportovně aktivního studenta a po vystudování i jako pomocného instruktora. Volejbal jsem už dostatečně popsal, ale moje další sportovní láskou byla voda. Kanoistické kurzy jsem vedl s tehdejšími asistenty na KTV PřF Jeronýmem Řepou (Jeryk) a Gustou Bubníkem (Bubňa). Jako lyžařský instruktor jsem jezdil na Patejdlovku s Jirkou Kopalem z MFF.
Turistiku jsem dělal s Adamírou, Jirkou Mašínem (Mašínista), Dášou Bosákovou, Benákem (Banán) atd….. Ta řada je opravdu dlouhá.
Střípek 6. Vzpomínám, že jeden “puťák” Českou Kanadou vedl Jirka Mašín s Dášou Bosákovou. Skupina místních opilců si usmyslela, že po cestě z hospody navážou družbu se studentkami UK. Moc se jim to ale nepovedlo. Mašínista ten rok totiž vyhrál bronzovou medaili na ME Evropy v judu a prostě je všechny zmlátil…
Střípek 7. Tragicky ale skončila jedna plavba po Nežárce, které jsem se já nezúčastnil. Vedl ji Gusta Bubník (olympijská medaile v plavání) s Evou Příhodovou. Při koupání se pod jedním studentem probořila dřevěná podlaha šlajsny. Tomu nešťastníkovi se v ni zasekla noha a Bubňovi se ho nepodařilo zachránit. Jiná tragédie postihla pomocného instruktora Milana Horáka (Geologie). Přijížděl na Albeř na motorce, u Jindřichova Hradce havaroval a nikdy nedojel. Byl to náš prima kamarád…
Jako pomocný instruktor jsem ale měl i jiný, mírně nelegální úkol. Na soustředění jsem vozil “šedivák”. To byl v laboratoři vyrobeny “likér” připravený z vyčištěného (t.j. s odstraněnými denaturanty) alkoholu a vylepšený esencí, jako byla “kofola”, “rum”, či “myslivecká”. S Jerykem Řepou, Frantou Klonfarem a MUDr. Patrikem Skopem jsme večer hrávali “pauzírovaný liciťák”, vylepšený právě tímto “šedivákem”. Byli jsme po lékařským dohledem Patrika Skopa, takže nikdo nepřišel k újmě a nikdo si nestěžoval. Pochybuji, že by nám to dnes prošlo.
Hudba na Albeři nebyla omezena jen na kytary a zpěv. Památné jsou varhanní koncerty v nádherné akustice kostela v Klášteře nebo magnetofonové seance na molu u Osiky. Jednou jsem přivezl magneťák z naší katedry a uspořádal jsem koncert v jídelně. Bylo to asi poprvé, kdy na Albeři zazněl “Billy the Kid” (Aaron Copland) a Carmina Burana (Carl Orff).
Moje voda a Albeř
Kanoistický výcvik byla povinná komponenta tělesné výchovy na UK. S Jerykem Řepou jsem jezdil jako pomocný instruktor na kanoistické kurzy. Voda se tak stala mou druhou láskou. Stal jsem se členem vodácké party složené převážně ze spolužáků Chemie (Obr. 10).
Trénovali nás Máří Kašpárková (kánoe) a její bratr Slávek (kajak). Byli to zkušení vodáci z ČVUT, kteří pro nás zorganizovali několik soustředění u Liptovského Hrádku na soutoku Belé a Váhu (Obr. 11).
Kajakáři a kanoisté trénovali společně. Jeli jsme také Doubravku po skončeném mistrovství republiky ve sjezdu (Obr.12).
Bílá voda byla a je doménou ČVUT. Čertovka a později Trója měly pro ně podobný význam, jako měla Albeř pro nás. S Babičkou jsme vlastnili deblovku (C2), kterou jsme si sami slepili.
Později jsme ji nahradili lodí, kterou jsme koupili od Standy Chládka (mistr světa ve sjezdu 1961). Vodácká parta mi říkala “Artur”. To jméno mělo opět svůj původ v mariáši a v anglicky mluvícím světě ho používám dodnes.
Pohled přes Velkou Louži
Vysokoškolský sport v USA je něco úplně jiného. Tělesná výchova většinou není povinná. Proto je tam také velké množství obézní mládeže, která nesportuje. Přesto mají americké univerzity světové špičky téměř v každém “Collegiate” sportu. Jedná se hlavně o peníze, a to o opravdu velké peníze. Výkonní studenti dostávají vysoká stipendia a jiné materiální výhody. Trenéři jsou na všech univerzitách nejlépe placení univerzitní zaměstnanci, s platem často mnohem vyšším než akademičtí profesoři. To se týká především “televizních sportů”, jako je americký fotbal, basketbal, ale také lyžování, atletiky, plavání, golfu a gymnastiky. Jde ve skutečnosti o profesionální sport, i když oficiálně studenti žádné peníze “na ruku” nedostávají. To se ale změní v momentě, kdy skončí studia a jsou rekrutováni do skutečného profesionálního týmu. Jejich příjem je potom astronomický, a přitom je jejich akademická kvalifikace většinou minimální. To má jeden nepříjemný důsledek: jakmile jejich profesionální kariera skončí, chybí jim dostatečná akademická kvalifikace, i když jsou většinou dobře finančně zajištěni. Celý americký atletický systém je přísně kontrolován NCAA (National Collegiate Athletic Association), a to hlavně z daňových důvodů.
Univerzity jsou známé především pro své špičkové sporty. Tak na příklad University of Berkeley má 63 laureátů Nobelovy ceny, ale ve sportovních kategoriích je téměř neznámá. Naproti tomu University of Alabama má nula nobelistů, ale je proslulá svým americkým fotbalem. Pamatuji se, že děkan jednou vítal nově nastupujícího vedoucího naší katedry slovy: “konečně budeme mít katedru chemie, na kterou může být náš basketbalový tým pyšný“. Kromě “Collegiate” sportu ale existují sportovní zájmové kluby, ve kterých mohou hrát zájemci i po ukončení studia. Takové volejbalové kluby jsem dal dohromady v Michiganu i v Salt Lake City.
Bojiště Duchů
V r. 2021 jsem vzal na Albeř naši dceru Hanu. Chtěl jsem ji představit Ducha Albeře. V amerických univerzitních podmínkách by totiž Duch Albeře nemohl existovat. Honza Kašpar nám přidělil stan na velké louce, Jones zorganizoval táborák na druhé straně silnice, se zpěvy, kytarou a vzpomínáním. Seděl tam s námi i Duch Albeře a bylo to kouzelné. Hanina se potom rozhodla nesdílet stan s tatínkem, sbalila si svůj hamak a pověsila si ho mezi dva stromy u Osiky. Ráno mi trochu naštvaná hlásila, že ji vynadal jakýsi bafuňář s tím, že na spaní jsou stany a ne stromy. Měli oba pravdu, ale trochu nás to rozladilo. Tak jsme se vydali hledat Ducha Albeře v Klášteře, ve Slavonicích, na Landštejně. Nenašli jsme ho, ale cítili jsme jeho přítomnost. Rozloučili jsme se tedy s volejbalovou partou a vyrazili na cestu po Jižních Čechách. Navštívili jsme Jindřichův Hradec, Stráž nad Nežárkou, Zvíkov. Zastavili jsme se v Soběslavi u Jirky Boušky (Balvan), ale k Pavelce a Honzovi Kočíků jsme se už nedostali. Albeř se trochu změnila.
Zásadně se změnil i světový volejbal. Stal se z něj televizní sport. Největší změna bylo přidání dalšího dotyku (úderu) ze tří na čtyři ve druhé polovině 70.let. Tím se zvýšila role “obrany” oproti “útoku” a pro diváky se volejbal stal atraktivnějším – především ženský volejbal. Přiznám se, že volejbal podle nových pravidel bych asi hrát neuměl, i kdybych mohl, ale rád se na to dívám. Poněkud protivné je mi předstírané “kolektivní radování” po každém míči, což je zřejmě nutnou součástí “TV show”. Tahané i tlučené debly se staly doménou nově vzniklého plážového volejbalu. Ten má asi svůj původ na kalifornských plážích, ale možná také na dolním pískovém hřišti na Albeři. Maršálův servis je teď standardní. Slavné smíšené “Albeřské čtyřky” (dva muži/dvě ženy) zatím nenašly komerční využití, protože ty se hrají pro radost, a ne pro peníze. Nicméně, volejbal se stal atraktivnějším pro TV, přišly peníze, a ty dokážou změnit naprosto všechno!
Ty změny ve sportu ale vedly k další komplikaci – změnám genderu ve směru muž – žena. Je samozřejmé, že i jinak průměrné trans ženy mají fyzickou výhodu před ženami nejen ve volejbalu. Podobné trans-jevy se začaly objevovat v plavání, atletice, basketbalu i dalších sportech. Celá věc se v USA dostala před Nejvyšší soud, který se zamyslel a dumá nad tím dodnes … Laik žasne a odborník se diví …
Maršále, Maršále, cos to způsobil s těma nudlema na Kořensku!
Napadá mě, že Albeřské čtyřky by mohly být elegantním řešením tohoto klíčového problému. Jsou smíšené, tj. dvě ženy a dva muži a hrají se na mužské síti. Čtyřky se ale na americkou scénu zatím nedostaly, protože v nich nejsou peníze. A co na to Duch Albeře? Ten si asi Na Břežance objedná další pivo…
Poděkování učitelům
Moje vědecká kariéra stojí na solidních základech, které mi dali moji akademičtí učitelé. Díky za to! Podstatu záhadných věcí minulých, přítomných i budoucích mi vědecky objasnili soudruzi z katedry marxismu-leninismu. Ale můj velký dík patří především všem asistentům kateder tělesné výchovy. Byli to oni, kteří vytvořili Ducha Albeře, a do té socialistické a přesto nádherné klece nám přinesli pocit svobody. Jirkovi Adamírovi, Jeryku Řepovi a hlavně Zdeňkovi Malému jsem vděčen za to, že ze mne udělali o trochu lepšího pedagoga. Dík i všem klukům a holkám z MFF za nezapomenutelná léta! Celé to upravili, do současné češtiny a chybějící diakritiku doplnili Honza Petzelt a Standa Stehno. Díky Jonesi a Stando!
Vzpomínal : Jirka „Dědek“ Janata, leden 2026